Když se začíná bortit struktura
Jiné stavy vědomí, kterých se poslední týdny dotýkám (víc v předchozí díle – Rozpad struktur), mě připravují na zkoušku, která teprve přichází. Samozřejmě o tom ještě nevím. Díky Genovým klíčům, které mi po celou dobu neuvěřitelně drží prostor, třeba zjišťuji, že železo — kterého mám nedostatek — souvisí s GK 60, tedy s tématem struktury a jejího nekompromisního rozpadu.
Takové synchronicity zažívám díky Genovým klíčům poslední měsíce a dozvídám se díky tomu o sobě a o životě víc než za celých deset let, co je studuji.
V březnu vedu workshop Práce se stíny a tentokrát je transformační i pro mě samotnou. Čím dál víc si uvědomuji, že něco ve mě je zhroucené. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem silná žena, ale evidentně jsem jí byla. Tou silnou, která všechno zvládne, všechno vydrží, poučí se a jde dál.
Jenže najednou vidím svoji slabost, křehkost, zranitelnost a hluboký vnitřní smutek víc než kdy dřív.
Jsem zhroucená. A tak to prostě je.
Když se s tím svěřuji kamarádce, reaguje smíchem. Ona je totiž vždycky o pár kroků napřed.
„Katy, ty jsi boží, ty to totiž víš. Zhroucení jsou letos už úplně všichni. Jen si toho spousta lidí ještě nevšimla. Vnější struktury i ty vnitřní se hroutí. Teď se jen čeká, až si toho lidé konečně všimnou.“
Dny mezi krvácením
V té době mám vždy pár dní bez krvácení a pak se znovu objeví a zase mizí. Udržuje mě to v bdělosti, ale jinak se cítím docela dobře. Dál o sebe pečuji, užívám byliny, vitamíny a chodím na procházky.
Pak přichází den D. Den zkoušky.
A začíná vlastně krásně. Čeká mě integrační setkání s Josefem Vrbou, přednáška s mým mužem ve škole, divadlo s přáteli, nákup v sekáči. Prostě fajn slunečný den.
Cestou ze školy mi volá zvláštní muž. Vyptává se na Genové klíče, ale mám pocit, že mu o ně vlastně vůbec nejde. Když po dvaceti minutách konečně pokládám telefon, najednou jako by něco v děloze luplo.
Jako by se ve mně něco uvolnilo. A spouští se krvácení – velmi intenzivně.
Rozpad v přímém přenosu
Naštěstí to k Josefovi mám už jen kousek a dostává se mi jemné péče od citlivého muže, který je plně přítomný a podporující.
Volám Pavlovi, ať pro mě přijede, že krvácím tak silně, že je to za hranicí únosnosti. Objímám Josefa a pláču. A je krásné, že o mě v tak velké zranitelnosti pečuje právě muž a potom mě předává mému muži, který mě veze domů.
Nikdy bych nevěřila, že z člověka může odejít takové množství krve a hmoty, aniž by zemřel.
Ale děje se to.
Rozpad v přímém přenosu.
Nad vodou mě drží jen příběhy žen, které prošly něčím podobným. Vím díky nim, že se to dá zvládnout.
Volám svému praktickému lékaři a kamarádovi Jirkovi Váchovi, který mě podporuje spolu s gynekologem Jirkou Čapkem. Ozývají se také dvě Kateřiny — porodní asistentka a porodní bába. Dostávám rady i podporu, ale nad ránem jsem úplně vyčerpaná a prosím Pavla, aby mě odvezl do nemocnice.
Nemocnice
Končí noční směna, takže ideální čas pro takový případ.
Primář, který si mě přebírá do péče, se usmívá a ještě žertuje. Je pro mě tak trochu zjevením a ukázkou toho, že mezi námi opravdu existují lidé, které jen tak něco nerozhodí. Za jeho přístup jsem vděčná.
Na ultrazvuku zjišťuje, že už jsem většinu odkrvácela. Výstelka má jeden centimetr, což je běžná výška kolem menstruace.
V tu chvíli jsem měla poděkovat a odejít. Jenže jsem úplně vyčerpaná a v tomto stavu se těžko dělají rozhodnutí.
Dostávám dvě možnosti. Buď si mě nechají v nemocnici a odpoledne půjdu na kyretáž — což se mi při tak nízké výstelce opravdu nechce — nebo dostanu injekce na odkrvácení a hormony na zastavení krvácení a následně zajdu ke své gynekoložce, kam jsem stejně objednaná.
Volím druhou variantu.
Odcházím se dvěma injekcemi a informací, že se brzy začne stahovat děloha a odkrvácím zbylou část výstelky.
Jenže mnohem dřív než děloha se mi začne stahovat žaludek.
Ležím v příkopě, zvracím a krvácím zároveň a jsem opravdu na pokraji sil.
To jsem si tedy pomohla.
Kdybych zůstala doma v posteli, asi by mi fyzicky bylo lépe. Jenže bych měla strach. A ten díky příznivé zprávě z nemocnice naštěstí mizí.
Hormony
Doma ale krvácení pokračuje ve velké intenzitě.
Večer už ze zoufalství sahám po léku, o kterém jsem byla přesvědčená, že si ho nevezmu ani za nic. Přestože je to prý „jen umělý progesteron“, který ženy běžně užívají třeba tehdy, když nechtějí dostat menstruaci na dovolené, jak mě poučuje pan primář, když vycítí, že nejsem úplně typ na léky.
„Za 72 hodin přestanete krvácet.“
Ta věta zní tak lákavě, že se nakonec přemluvím a první pilulku spolknu.
Druhý den pokračuji i přes bolesti hlavy. Říkám si, že za ukončení tohohle šíleného krvácení to přece stojí. Zvládla jsem toho v životě bez podpory a léků opravdu hodně. Porody, potraty, různé zdravotní neduhy jak moje tak dětí, ale teď jsem po 5 měsících krvácení unavená a ve stádiu, kdy přijmu asi cokoliv.
Další den jdu na kontrolu do gynekologie Evalon. Tentokrát ne k panu doktorovi Kačorovi, se kterým jsme si v prosinci úplně nesedli, ale na doporučení k paní doktorce Kristíně Lelekové.
A ta je skutečný anděl.
Věnuje mi obrovské množství péče a trpělivě odpovídá na všechny moje otázky. Na ultrazvuku mi ukazuje, čím se celá několikaměsíční anabáze pravděpodobně spustila.
Neproběhla ovulace. Tím vznikla estrogenová dominance a celý tenhle nekonečný krvavý příběh.
Silně mi doporučuje pokračovat v léčbě tradiční čínskou medicínou a bylinami, protože západní medicína podle ní moc možností nenabízí. Předepisuje mi přírodní progesteron jako alternativu k umělému a doporučuje ho brát deset dní.
Panická ataka
Nasazuji přírodní progesteron, ale prakticky okamžitě se znovu rozkrvácím. Zdá se, že není dost silný na to, aby krvácení udržel na uzdě.
A tak se po několika dnech vracím k umělému progesteronu, protože ten krvácení skutečně zastavuje.
Po 72 hodinách krvácení opravdu ustává.
Beru další pilulku a začíná se se mnou něco dít.
Jsem silně podrážděná. Dráždí mě každý zvuk, každé slovo. Cítím, že progesteron zasahuje moji nervovou soustavu a zároveň vím, že s tím nemůžu nic udělat.
Nechci si svůj stav vylévat na dětech, a tak se zavírám do ložnice.
A tam propukám v intenzivní, nezastavitelný pláč. Pláč, pro který nemám reálný důvod ani emoci. Jen hormonálně přetížená nervová soustava pod taktovkouou umělého progesteronu si jede své.
Rozjíždí se panická úzkostná ataka. Jenže to v tu chvíli ještě netuším, protože jsem nikdy nic podobného nezažila.
Volám na děti, ať zavolají tátovi, že musí okamžitě přijít domů.
Když Pavel dorazí, nachází mě ve stavu úplné paralýzy. Nemůžu mluvit, nemůžu se hýbat, jen se zajíkám v nekontrolovatelných vlnách pláče.
Vůbec netuší, co se se mnou děje. Nikdy mě v takovém stavu nezažil. Nemůže se se mnou domluvit ani se na něco zeptat, protože nejsem schopná reagovat.
Přenáší mě do postele a zvažuje, že zavolá záchranku. Nakonec ho napadne kontaktovat naši kamarádku psycholožku Jitku Emlerovou, která za námi okamžitě vyráží, přestože je pozdě večer.
Uvězněná ve vlastním těle
Já mezitím prožívám velmi zvláštní zkušenost.
Jsem uvězněná ve vlastním těle a moje tělo mě neposlouchá. Nervová soustava se projevuje zcela mimo vůli mého vědomí a já s tím nemám nic společného.
Nejsem tělo. Nejsem emoce. Nejsem mysl.
Jsem vědomí.
Vnímám, že jsem uvězněná v oblasti srdce a dál se nedostanu. A přesto cítím klid a lásku. Jen nejsem schopná propojit se s vnějším světem.
Vidím, jak je Pavel zoufalý, a tak mě napadne zkontaktovat se s jeho vyšším vědomím, aby tomu nižšímu předalo informaci, že je potřeba přijmout můj stav a uklidnit sebe i mě. (Tuto techniku komunikace s andělem, jsem předávala zde)
Ladím se na jeho vyšší vědomí a začínám s ním komunikovat.
V tu chvíli mě Pavel obejme a začne mě provázet klidnou dechovou technikou se zádrží dechu, která mi dělá nečekaně dobře. Jako by každá zádrž uvolnila v mém těle o trochu víc prostoru pro mě samotnou — pro vědomí.
Po celou dobu se neskutečně třesu, je mi zima, nemůžu se hýbat ani mluvit.
Pak přijíždí kamarádka. Vaří mi čaj, pomáhá mi zahřát se.
Postupně začínám kývat hlavou ano a ne. Pak zvládnu říct „jo“. Později už dokážu mluvit víc a pomalu rozhýbat i končetiny.
Kamarádka mi později říká, že jsem vypadala tak strašně, že kdyby nevěděla, že jsem to já, vůbec mě nepozná.
A když se pak podívám do zrcadla, nepoznávám se ani já sama.
Takhle reaguje moje citlivé tělo na umělý progesteron, běžný lék.
Později zjišťuji, že umělý progesteron má u mnoha žen výrazný vliv na nervový systém — jen v různé intenzitě.
Mně spustil silnou panickou úzkostnou ataku.
Zkušenost k nezaplacení.
Nikdy víc.
Velikonoce
Za dva dny přicházejí Velikonoce a já jsem rozpadlá na molekuly.
Mám pocit, že jsem na kříži. Zbitá, ponížená, polomrtvá.
A přesto mě můj muž bere do Pražského Jezulátka na soukromou velikonoční zpověď.
Asi týden předtím se mi během jednoho sebeprovázení v Práci se stíny zjevilo Pražské Jezulátko jako spojenec. Řeklo mi, že mi pomůže a že si ho mám přivolat tím, že se u něho pomodlím.
To je důvod, proč na to v tomhle stavu kývnu.
Jenže jde o soukromou návštěvu vedle kostela a je mi jasné, že k Jezulátku v chrámu se nedostanu. Procházím chodbou u sakristie a čekám, až na mě přijde řada.
A pak si ho všimnu.
Je zašlé, dřevěné – Pražské Jezulátko – tedy spíš jeho kopie. Temné, oprýskané, nenápadné.
Musím se pousmát. Přesně téhle podobě se potřebuji poklonit.
Takhle nějak se totiž cítím i já sama.
A právě proto je mi tohle Jezulátko mnohem bližší než to v nablízkaných šatičkách.
Hildegarda
Další den, na Zelený čtvrtek, svítí úplněk.
Naše každoroční velikonoční pouť padá. Mrzí mě to opravdu hodně, protože velikonoční putování miluji a těším se na něj od ledna. Jenže s krvácením to jednoduše nejde.
Večer chci pustit Jasmínce večerníček a místo toho na mě vyskočí film o svaté Hildegardě z Bingenu.
Nemůžu tomu uvěřit.
Ten film jsem před několika týdny zoufale hledala. Chtěla jsem si ho koupit i na zahraničních webech, ale nikde nebyl. A najednou se objeví přede mnou, navíc v českém překladu.
Ponořím se do příběhu Hildegardy, kterou jsem ještě nedávno vůbec neznala. Jenže její jméno se ke mě poslední dobou doneslo hned třikrát — na výcviku lektorů FYD, z příběhu kolegy z Německa, díky Saše a jejím chorálům a také v knize o ženské transformaci.
Hildegardin příběh se mě hluboce dotýká. Zejména to, že málem umřela, protože si zakazovala sdílet svůj vnitřní svět.
Poslední měsíce jsem si také zakazovala psát, přestože jsem všeho byla plná. Měla jsem pocit, že to stejně nedává smysl, je toho všude tolik. Sedím a nechávám v sobě doznít celý film a pomalu se ve mě rodí myšlenka. Je potřeba sdílet pravdu. Sdílet, co my ženy prožíváme. Sdílet naši křehkost i sílu.
Chci se podělit se světem o další moji pouť – pouť krvavým údolím.
A protože nemůžu spát, začnu psát. Poslouchám přitom Sašin dojemný příběh a nad ránem mě uspávají Hildegardiny chorály.
Vzkříšení
Na Velký pátek si moc přeji vyrazit alespoň na poutní křížovou cestu. Ale tělo mě nikam nepouští.
A tak odpočívám. A když to jde, píšu.
Celé Velikonoce prakticky proležím. Piju čaj z kokošky pastuší tobolky, která zastavuje krvácení a nálev z drmku, řebříčku a šalvěje, které mi doporučila a namíchala Katcha — porodní bába, má průvodkyně rituálem Zavinování. Na její doporučení si také dávám na podbřišek zábaly ze zeleného jílu.
Když je mi trochu lépe, maluji vajíčka a peču tvarohový mazanec.
Na Velikonoční pondělí se krvácení začíná pozvolna zastavovat a já začínám cítit energii vzkříšení. Jako by i ve mně něco znovu ožívalo.
O dva dny později, po čtrnácti dnech intenzivního krvácení a bolestivých pokusů o jeho zastavení, krvácení konečně ustává.
Návrat cyklu
Setkávám se s Ninou — bývalou gynekoložkou, která už mnoho let léčí tibetskou medicínou, kterou se naučila od lámy na jihu Ruska. Je to podobný přístup jako čínská medicína — pracuje s jehličkami, bylinami, masážemi, ale k tomu i s energetickým odstraňováním bloků.
Její přístup mi sedí a dá se dobře kombinovat s bylinami od Táni, které také užívám.
Tři týdny nekrvácím.
Raduji se a slavím každý den.
Pak přichází krvácení znovu, ale začíná mi docházet, že se vlastně vrací menstruace. Znovu se stávám cyklickou ženou.
Krvácení se chová jako běžná menstruace a po šesti dnech ustává.
Skoro tomu nemůžu uvěřit, ale zdá se, že přichází harmonie a klid.
Nevím, jestli na dlouho, nebo jestli se podobné zkušenosti ještě budou opakovat. Ale teď mám konečně prostor nadechnout se.
A tak se s vámi v příštím díle podělím o to, co opravdu pomáhá a co je naopak krok vedle. Ráda předám informace, které jsem během této cesty nasbírala — o hormonech, menopauze i ženském těle — protože mohou podpořit i další ženy, až to budou potřebovat.
Poslední týdny se mi začínají ozývat ženy s podobnými zkušenostmi. Některé chtějí sdílet svůj příběh, jiné prosí o radu.
A já cítím velkou vděčnost za to, že se můžeme navzájem podporovat.
Protože ženská moudrost a sdílená podpora jsou často ten největší lék.
S láskou
Katy Sacharí
PS: modře zvýrazněný text – vede na další stránky, odkazy, informace.