Vstup do tmy
Po uvolnění myomu z dělohy, o kterém jsem psala v předchozím díle (Tlak je uzlík v děloze), má transformační pouť pokračuje pobytem ve tmě. Nejprve mám obavu, jestli pobyt ve tmě s krvácením zvládnu, ale krvácení se zmírňuje a postupně ustává. Do tmy se těším opravdu moc. Hlavně na samotu a ticho, které tak nutně potřebuji k životu — a které jsou poslední tři roky s malou dcerou naprosto nedostatkovým zbožím.
Od mého muže dostávám do tmy dar — tenorovou flétnu. Nejprve jsem v rozpacích. Připadá mi velká a mám pocit, že se na ni hrát nikdy nenaučím. Ale ve tmě je na vše dost času a nakonec jsem vděčná, že mě po celou dobu provází její hluboké tóny.
Kdybych do tmy přicházela za jiných okolností než po třech měsících krvácení, pravděpodobně bych si přidala ještě nějaký výstup z komfortní zóny — třeba půst. Jenže teď toužím po maximálním komfortu.
Objednávám si pobyt s vanou, kterou nabízí Oáza Nasavrky. Žádám maximum kvalitního jídla a přivážím si vlastní polštář i peřinu, abych se dobře vyspala. Vědomě si také volím pobyt na kratší dobu než je obvyklých 7 dnů. Zůstávám od pondělí do čtvrtka. Mým záměrem je hluboký odpočinek.
Ticho, tělo a první vize
Ve tmě, teplé vodě a tichu mi je báječně. Hodně spím. Válím se ve vaně s bylinami a solí. Jídlo chutná tak intenzivně, že prožívám orgasmické vlny všech možných chutí. Medituji. Pracuji s dechem. Sleduji, jak dechové techniky rozsvěcují můj vnitřní prostor. Jednou se mi hlava rozsvítí tak silně, že jsem přesvědčená, že někdo skutečně rozsvítil světlo.
Až v posledních hodinách, kdy už nepotřebuji tolik spát, se začínají otevírat vize.
Před očima se objevují obrazy forem a struktur. Příběhy krásné i temné. Lidé, stavby, situace. Všechno se zjeví — a jakmile tomu věnuji pozornost, začne se to rozpadat. Nevím, jak dlouho tyto vize trvají. Zdá se, že několik hodin, ale ve tmě člověk těžko odhaduje čas.
Nejprve tomu nerozumím. Pak přichází jasné prozření: Naprosto vše je určeno k rozpadu a rozkladu.
To nejkrásnější i to nejděsivější. Vše je konečné, vše se promění v prach. Vše nakonec pomine. Rozklad je jistota, kterou máme. Jakékoli lpění na hmotě či struktuře je v podstatě marnost.
Čekám, že moje tělo začne vnímat paniku, ale ne. Cítím klid.
Pravda osvobozuje.
Návrat ze tmy
Ze tmy se mi nechce. Mám chuť tu ještě pobýt. Ale láká mě vidět východ slunce. Vítá mě studený, větrný den a obloha bez mráčku. Pozoruji rudý sluneční kotouč, jak pomalu vykukuje nad horizontem. Dojímá mě to k slzám. Zpívám, vítám světlo a raduji se. Slunce je opravdu BOŽÍ bytost.
Doma mě mimo mnoho krásného a dobrého čekají výsledky z krve. Po třech měsících krvácení jsem anemická a něco se děje s játry. Ach jo. Tohle mě dostalo. Po celou dobu o sebe pečuji, kvalitně se stravuji, piji bylinné čaje a beru bylinné léky a vitamíny, dobře a dlouho spím — a stejně moje tělo vykazuje známky vyčerpání.
Po uspání dcerky si jdu lehnout a po tvářích se mi kutálí slzy. Uznávám, že mám strach. Strach z vlastní konečnosti. Chvíli pracuji s technikou Dokonalé přijetí, kterou učím na workshopu Práce se stíny a která mi často pomáhá k uvolnění. Uvolňuji se i teď.
V tom přichází věta:
Naděje umírá poslední.
Vše je iluze
Jenže tato věta mě nevede ke spánku, ale roztáčí novou vlnu vizí. Vize se rozjíždějí s velkou intenzitou. Kdyby mi někdo tvrdil, že jsem pozřela houbičky, snad bych tomu i uvěřila. Pravda však je, že jsem nesnědla nic podobného — to jen moje nevědomí se mnou komunikuje.
Naděje?
Věříš na naději? To jsi, holka, dost mimo. Podívej se, vždyť je to jen iluze.
Vidím obrazy, které mi nekompromisně ukazují, že naděje je berlička, kterou vytváří mysl, aby mohla přežít v náročných situacích.
Na cokoliv pomyslím, můj vnitřní svět mi ukazuje pravdu.
Tomuhle jsi uvěřila?
Iluze.
Tohle jsi pochopila?
Iluze.
Tohle ti drží prostor?
Iluze.
Toto si o sobě myslíš?
Iluze.
Vidím s dokonalou jasností konstrukty lidské mysli, která se potřebuje držet čehokoliv, aby měla pocit, že existuje. Ale pravda je jiná.
Pravda je, že jsme shlukem buněk, a kdyby se z atomů v lidském těle odstranil veškerý „atomový prostor“, celé lidské tělo by se smrsklo zhruba na velikost zrnka prachu.
Hmota je iluze, které jsme uvěřili.
Jsme mnohem víc energetické pole než hmota — a hmota je stejně určena k zániku.
Bod nula
Vědomí mě provází prostorem, kde se vše rozpadá do iluze.
Nic nedává smysl.
Dokonce ani naděje.
A právě tam se dotýkám něčeho, co lze slovy popsat jen velmi omezeně.
Dokonalá bezpodmínečná svoboda – Bod nula.
Ráno se probouzím očištěná.
Vnitřní prostor je prázdný. Není se čeho chytit — ale není tam ani drama.
Několik dní zůstávám v tomto stavu nula, přestože žiji svůj každodenní, běžný, veskrze obyčejný život.
Všechno je iluze. Na ničem nezáleží.
A kupodivu je v tom obrovský klid.
A také jemný boží humor.
Z tohoto místa nula mi začíná postupně vyvstávat věta:
Pokud je všechno iluze a na ničem v podstatě nezáleží, pak není nic tak důležité, aby se to muselo brát příliš vážně.
Tahle věta mi kouzlí úsměv na tváři pokaždé, když mi přijde na mysl. Není třeba to tady brát tak vážně. Je to vlastně úplně jedno. A pokud my jsme jedno — pak je všechno jedno.
Směje se ve mně každá buňka.
Volba
A pak se z tohoto bodu nula začíná postupně něco rodit. Začínám vidět paradox. Pokud je všechno iluze a na ničem ve své podstatě nezáleží, pak v podstatě záleží úplně na všem. V tomto prostoru mám možnost volby. Nikoliv z místa strachu, manipulace nebo z posuzování toho, co je dobré a co je špatné. Jen z prosté, bezpodmínečné svobody. Vím, že pokud bych se v tomto místě rozhodla pro cokoliv, bude to v pořádku a vlastně jedno. Nic není špatně, vše je jen zkušenost. A přesto čím méně na tom záleží, tím více je to důležité. Miluji paradoxy. Tam kde se propojují, jsme nejblíže božskému myšlení.
A právě tady vysílám záměr.
Pokud na ničem nezáleží a vše je jedno, jediné, pro co stojí žít – je láska.
Tak jasné, tak jednoduché, tak přirozené a nic nového ani převratného. Ale co je na tom převratné, je místo odkud tento záměr vychází. Z prostoru svobody.
Mám pocit, že se mi navrací vnitřní síla a stabilita. A mám pocit, že celý tento přerod, kterým procházím, nepřináší a nemá přinést velké změny venku, ale jen jasnější záměry a postoje uvnitř. Jako by se u mě přeskládavaly jemné nuance mého vědomí. Jako by měly povolit stará zatuhlá místa, vyplavit se staré vzorce a uvolnit prostor pro nové svěží, živé.
Zkouška
A brzy přichází zkouška.
Moje vědomí mě totiž připravuje na vlastní rozklad. Zažít vize je jedna věc. Pochopit je mentálně a prožít je v těle, je určitě také velmi důležité. Ale být vystavená vlastnímu rozpadu tváří v tvář a zůstat při tom v nadhledu a lásce — to už je jiný level integrace.
Pokud to úplně zjednodušíme, člověk má v podstatě jen dvě možnosti. Může se rozhodovat z lásky, nebo ze strachu. A ani jedna varianta není nutně špatně — je to jednoduše zkušenost. Jde spíš o to, že rozhodutí ze strachu může plodit více strachu. Rozhodnutí z lásky má potenciál tvořit více lásky.
A o tom, jak jsem se prošla vlastním rozladem a co mi to přineslo, budu psát v příštím díle — ÚPLNÝ ROZKLAD.
S láskou
Katy Sacharí