Začátek roku byl pro mne nesmírně zajímavý. Byla jsem konfrontována s tématy, které jsem si myslela, že už mám dávno vyřešené.
Přicházely jako modelky na přehlídkovém molu, snad aby mi připomněly: Podívej se, co všechno jsi už zvládla, co všechno jsi pochopila, co všechno jsi se naučila. V mnohem větším nadhledu než kdykoliv dřív, jsem pozorovala jednu za druhou bez otázky: proč – proč zase….ale s otázkou: Co ještě mě můžeš naučit? Jakou zkušenost ještě potřebuji ke své celistvosti?
A tak jsem se skrze to vrátila o 18 let zpět, abych se ještě jednou a velmi intenzivně podívala na jednu ze svých největších životních výzev.
Intenzivně, ale už bez paniky, bez propadu, že znovu to nezvládnu.
Často mi lidé říkají, tobě se to žije, když nemáš strach. Ale to není pravda. Mám strach, jen s ním umím pracovat tak, aby mě neparalyzoval, ale abych v něm našla sílu k iniciativě (genový klíč 51) a abych v sobě objevila poklad.
Jeden z mých nevětší strachů, se kterými jsem se v životě musela vypořádat, byl strach z parazitů. Stáli totiž mimo jiné za mojí plicní nemocí před 18 lety.
A začátkem roku jsem byla s tímto tématem opět konfrontována. Už ne u sebe, ale skrze moje blízké, což je někdy ještě horší. Nejprve jsem udělala kroky, abych zaopatřila vnější situaci a díky Bohu mám kolem sebe moudré lidi, na které se mohu obrátit. Ale pak jsem věděla, že se potřebuji podívat dovnitř na svůj strach a odpor.
Skrze práci se stíny a zpomalený pohyb jsem se postupně dostala až k samotnému jádru strachu. Ve chvíli, kdy jsem se ho dotkla, doslova jako by se rozsvítilo celé mé bytí.
Objevila jsem v sobě plovoucí amébu. Mého vnitřního pomocníka – zdroj života, hluboký pocit a největší zázrak života. Touhu žít bez ohledu na vnější podmínky. Tento životní zdroj mi odpověděl doteď všechny mé nezodpovězené otázky:
Jak je možné přežít v největším utrpení? Kde lidé a všichni živočichové berou sílu na to jít životem dál a dál?
Už to vím, nebo lépe řečeno – procítila jsem to naplno ve svém těle: ŽIVOT JE. Máme ve své DNA hluboký podvědomí program, prastarou amébu, zdroj nekonečného množství energie. Studnici života, díky které jsme propojení s každou živou strukturou ve vesmíru. Touhou ŽÍT bez ohledu na vnější podmínky. Toto cítit ve svém těle, v plné síle, je jako vrátit se DOMŮ.
Všechny ty roky práce na sobě mě přivedly zpět k sobě, domů, do středu svého bytí, života ve své nejzákladnější podobě a to skrze můj velký strach. Jaké překvapení, když jsem zjistila, že přesně toto je tématem SIDHI genového klíče 14, který mám v Životním úkolu.
Dotkla jsem se nejvyšší esence bytí a zářila a energií hýřila ještě mnoho hodin. Není to zatím můj každodenní stav, ale je to něco, čeho jsem se dotkla a znám cestu k tomuto zdroji. Sama jsem si tu cestu prošlapala, proto se k ní mohu vrátit znovu a znovu.
Což je i základem mého učení. Předávat kompetence a nástroje k tomu, abychom si cestu ke svému zdroji prošlapali sami. V našich stínech, strachu a bolestech je ukryt ten největší potenciál.
Problém je, že právě tam se nám nechce podívat, právě od těchto míst, se nám chce odvrátit zrak. A proto naše skutečné diamanty zůstávají skryty.