Když pomalu odložíme krunýř za krunýřem, zjistíme jednoduchou věc…
…jsme úplně nazí.
Tato nahota je však posvátná, protože není ničím zatížená, je to čirý stav bytí. A tento stav máme vždy v sobě, vždy je na dosah a nikdo z venčí nám ho nevykouzlí, je uvnitř nás a klíč máme jenom my sami. Jedním ze způsobů (a je jich víc) jak se ke stavu čirého bytí dostat, je posvátné milování.
Naše těla mají nekonečně množství způsobů orgasmických prožitků, které mají za úkol spojit nás s univerzem. Je to nevyčerpatelná studnice možností. V projevu posvátné sexuality není možné se nudit, protože je božsky rozmanitá a něco jako stereotyp v ní jednoduše neexistuje. Není to o množství partnerů, poloh, cvičení, pohybů, úkonů, vytrvalosti nebo čehokoliv jiného, co se nám vnější svět snaží namluvit.
Je to o naprostém odevzdání, důvěře, uvolnění, propuštění, rozpuštění těla, kdy se nemilují dvě těla, ale dvě duše, až se finálně propojí v jednu a tím se spojí v božskou jednotu. A tato fantastická mystéria se dějí v prosté skromnosti, v prostém spočinutí jednoho v druhém. Kdy žena je prostoupena samotným božstvím a muž se do božství rozpouští. Dva principy v jedné chvíli vytváří zázrak života – bezpodmínečnou lásku. Jak jednoduché a zároveň jak složité se přes bzukot vnějšího světa, našich myšlenek, nevyléčených emocí, strachů a traumat v tělech dostat k tomuto prazákladnímu bytí, po kterém jediném skutečně toužíme. Ale jde to…krok za krokem. Bez spěchu s jasným záměrem, objevit v sobě posvátný diamant – naše božské Já.
A jak se toto provozuje ve hmotě? V běžném životě?
Kdo jsem, že si troufám psát o spojení s univerzem? Jsem obyčejná žena, žiju úplně obyčejný praktický život… přesto je prostoupen tolika zázraky, že tomu až někdy nemohu uvěřit. Cítím se milovaná, nekonečně milovaná tím, co mne přesahuje. V tomto životě jsem se zasvětila jednomu muži a tento vztah posvěcuje moji duši i můj život. A přestože dělám chyby, často tápu a jsem nejistá, vím, že jsem vedená. Ve svém muži vidím stále jasněji mého průvodce, skrze kterého mi vědomí zjevuje svou vůli, tak mi to bylo řečeno a já se to učím přijímat, i když je ve mně kolikrát tolik dětského vzdoru. Jeho láska je mi však vždy znovu a znovu odpovědí….učím se, jsem na cestě.
A tak náš život plyne mezi tím mystickým a tím, co je praktické. Umíme se prostoupit do nekonečna jednoty a zažít extázi lásky, která nás vede do stále silnějších prožitků a následně na to vstát umýt nádobí, zlobit se, že není uklizeno, pohádat se i zasmát se, uvařit oběd, obejmout děti i jim vynadat. Celé spektrum posvátného je součástí našich úplně obyčejných životů. Není to fantastické?
V tomto čase máme jako lidstvo jedinečnou možnost, kterou generace před námi neměly. Můžeme propojovat mystické s praktickým. Už se nemusíme vzdát dětí, partnerů, „obyčejného“ lidského života, abychom došli životních mystérií. Naopak, naším úkolem je mystický a praktický život propojit. A my na to už skutečně máme. Jen si to dovolit….a třeba při umývání nádobí, přebalování dětí nebo čištění koberců zažít zjevení nebo osvícení. Všechno je možné a všechno je na dosah.
Vypněme na chvíli okolní svět a zaposlouchejme se do hudby naše vnitřního vesmíru.
Je to fantastické dobrodružství, to vám mohu s čistým svědomím slíbit.