San Sebastian de Garabandal místo, kde se uzdravuje srdce – fotodeník
Letos jsem putovala do Garabandalu již po 4. Poutní místo San Sebastian de Garabandal je malá vesnička v horách v Kantabrii na severu Španělska, známá mariánskými zjeveními v šedesátých letech. Ještě před pár lety bych vám tvrdila, že se na stejná místa nevracím 
Tato vesnička v horách mě jednoduše chytila za srdce a letos jsem to vnímala kupodivu ještě o něco intenzivněji (Deník z mé první 21 denní poutě do Garabandalu)
Nechte se pozvat přes tento fotodeník na putování s námi. Tato pouť byla se záměrem podpory lásky a partnerství a je již tradičně pořádána pro páry i jednotlivce. Pořádáme ji s mým manželem Pavlem už několikátý rok. S největší pravděpodobností vyrazíme opět v roce 2024. Pokud si toto putování nechcete nechat ujít, napište mi přes kontaktní formulář
Den 1.
Naše putování začalo v Reinose v Kantábrii, kde se celá parta 12 poutníků potkala v jednom místním bytě, který jsme měli na toto setkání a první společnou noc předem rezervovaný. Pro některé poutníky už jenom cesta sem byla docela intenzivní proces . Někteří z nás si předchozí dny užili přímořské město Santander, někdo směřoval z Madridu, jiní poutníci jeli bez větších zastávek přímo do Reinosy.
Den 2.
Ráno poté, co jsme se prostřídali v jedné koupelně , jsme si dopřáli snídani v místní tradiční kavárně. Následovalo ještě krátké zastavení u řeky, kde jsme si předali instrukce a naladili se na naše putování. Pak už s plnou polní vpřed . Druhý den byl již tradičně trochu bloudící, protože místní stezky víc využívá dobytek než turisti a cyklisti, takže obě značené trasy brzy skončily v téměř neprostupném křoví. Nakonec jsme se však z labyrintu keřů a oplocení vymotali na štěrkovou cestu s výhledy na krásnou přehradu na řece Ebro. V podvečer jsme sešli do malé horské vesničky San Miguel, kde už pro nás naši přátelé Naomi, Bruno a jejich dva kluci připravili výborné domácí občerstvení. Ještě posledních pár kilometrů k přehradě Alsa a konečně jsme si mohli odpočinout a vykoupat se.
Den 3.
Po probuzení jsme se dozvěděli, že jeden pár našich spolupoutníků nás musí z rodinně-zdravotních důvodů opustit a vrátit se zpět do Čech. Ano i takové výzvy mohou někoho na cestě potkat, a i přestože nás to všechny mrzelo, věděli jsme, že pokora a respekt k cestě každého jsou na místě. Proběhlo loučení a dále jsme putovali v 10 členné skupince. Nahoru a dolů a zase nahoru a dolů, ano toto putování není procházka po cestičkách v parku a většina poutníků už po prvním dnu sdíleli, že je to náročnější, než si dovedli představit. Nálada ve skupině byla výborná a podporující a trasa téměř každý den nabízela koupání v řekách a zastávky na občerstvení v místních hospůdkách a restauracích, což všem vždy velmi zvedlo náladu a dodalo síly. Tento třetí den nás čekal nejnáročnější výstup, ale ta odměna v podobě krásných výhledů v podvečer a zejména ráno po probuzení byla nezapomenutelná.
Den 4.
Pro některé to bylo nejkrásnější místo, na kterém kdy mohli přenocovat. Já jsem letos měla euforii z toho, že někomu stálo za to zrovna tuto trasu zadotovat z evropských fondů a obnovit tak, abychom po ránu nemuseli začínat blouděním a prodíráním se pichlavými keři, jako předchozí roky. Takže sestup do tradiční vesnice Barcena Major ke koupáni a občerstení byl letos mnohem víc na pohodu než kdy dřív. Po odpočinku v krásném skanzenovém městečku nás čekal pohádkový les se starými duby a borůvkami. Zastávka na dortíky v horské vesničce, která má svůj rázovitý charakter. Stany jsme si v podvečer rozložili u divoké řeky v přírodním parku Saja.
Den 5.
Kdo chtěl mohl ráno zahájit koupelí v osvěžující řece a pak rovnou z ostra pěkně do kopce. Tady čekala výzva v podobě lehkých střevních potíží pro změnu mě . Naštěstí nic závažného a výhledy na pastvinách v parku Saja se stády krav a koní byly opět velmi nabíjející a mně připomněly film Nadherná zelená. Tento den byl jeden z nejnáročnějších a to ani ne tak těmi výstupy, jako tím jedním pořádným sestupem. Občerstvení v městečku La Lastra byl jako balzám na všechny naše bolístky a nálada ve skupině, podpora a společná legrace nás všechny opět postavila na nohy do posledního výstupu před Garabandalem. Noc v útulně s ohněm se tentokrát obzvlášť hodila, protože nás čekala propršená noc, naštěstí pod pevnou střechou. Každý den putování nás provazela práce s vnitřními principy, meditace a sdílení, které jsou nedílnou součástí této poutě s partnerským záměrem.
Den 6.
Konečně vstupujeme do Garabandalu, ale ani to není jen tak bez zásluhy. Posledních 7 kilometrů, bolavé nohy, které občas podklouznou na štěrkové horské cestě, na zádech pořádná zátěž. Slzy radosti, dojetí a vyčerpání jsou tedy vždy na místě. Ani já jsem se tentokrát neubránila dojetí a síle tohoto krásného místa a hluboké vděčnosti, že se sem můžu vracet a připomínat si odkaz, který tu byl při zjeveních v roce 1961-65 zanechán. Spočinutí v borovicovém háji, kde docházelo k údajným zjevením nejčastěji, je jako usadit se do lázně klidu a hlubokého pokoje. Ten prožitek je vždy stejně intenzivní, krásný, hluboký, je to čiré bytí – jednoDuše v míru. Noc v hostelu, teplá sprcha i večeře je příjemnou změnou po předchozích náročných dnech. V této magickém vesničce v horách je to opravdu za odměnu. Dostává se nám zde intenzivní výživy těla i duše.
Den 7.
Tento den bývá již tradičně ve znamení oslav a rituálu na kopci s výhledem na Garabandal a bylo to opět silné a krásné. Monika – naše spolupoutnice si odskočila a při návratu se k ní připojily dvě klisny a dvě hříbátka a staly se tak nedílnou součástí našeho rituálu. Pro mne byl tento zážitek o to intenzivnější, že jsem měla za sebou již jednu hlubokou zkušenost s garabandalskými koňmi (více v deníku – NEJÍST, POCHODOVAT A MILOVAT ). A když po rituálu a oslavě všichni odešli, dovolila jsem si tu s koníky ještě chvíli pobýt a nechat v sobě znít hlubokou vděčnost za životní cestu, kterou kráčím. Měla jsem pocit, že klisny přivedly ukázat svá hříbátka, stejně jako já jsem připutovala s nejmladší dcerou Jasmínkou (10 měsíců). A vnímala jsem to jako znamení, že jsem i v této své nové roli viděna a že jsme v tom spolu – na jedné lodi, jedné cestě životem nahoru a dolů ve výzvách i darech a v přijímání toho celého jako úžasné životní dobrodružství. Přestože to byla jen chvilka, zapsala se hluboko do vnitřní knihy mých silných životních okamžiků.
O co jsme nechtěli naše spolupoutníky ochudit, byl čas strávený u dvou krásných řek pod Garabandalem. Společně si užívat krás místní přírody, která je sama o sobě tím největším zázrakem a dopřát si zastavení, bytí, už bez výzvy v podobě mnoha čekajících kilometrů, bylo pro nás další odměnou. Poslední noc v horách u krásné řeky Vendul, skvělá nálada i společný zpěv a sdílení prožitých radostí, byla sladkou tečkou na závěr před přesunem k oceánu.
Den 8.
Bylo třeba vstát poměrně brzy, abychom stihli přejít od řeky k zastávce autobusu. Tento den jsme se totiž přesouvali k oceánu, což měl být odpočinkový čas po pouti. Jenže návrat do civilizace, změna klima, počasí i atmosféry, to vše v jednom a během pár hodin, byla docela razantní změna. Pobřeží u Santanderu je nádherné a divoké, ale měla jsem pocit, stejně jako většina poutníků, že horám se to nevyrovná. Přesto noc a oheň na pláži byl pro některé z poutníků splněný sen a něco, co si většina z nich dopřála poprvé. Sdílení a společný kruh na téma partnerství byl obohuhacující a inspirativní a usínání při šumu vln, mělo jistě své nezaměnitelné kouzlo.
Den 9.
Po ránu na pláži jsme si dali ještě krátký trek po pobřeží s přesunem na vyjímečnou a krásnou pláž Covachos. Večer nás čekala oslava a rozloučení v tradiční plážové restauraci s výhledem na pobřeží. Závěrečný kruh byl dojemný. Všem nám došlo, že se potkala vyjímečná parta poutníků, kde jsme cítili vzájemnou podporu, péči, respekt k našim individualitám a radost ze společných prožitků. Také jsme si uvědomili, jak úžasně nám vyšlo počasí. Ani jednou jsme na cestě nezmokli, přestože předpovědi hlásily, že putujeme v dešti. A i sluníčko k nám bylo milosrdné, protože se nám přicházelo ukázat, aby nám nasvítilo krásy našich cest, ale netrápilo nás zbytečně dlouho. Večer jsme usínali s výhledem na zářící Santader a s pocitem, že máme za sebou něco vyjímečného.
Den 10.
Závěrečný den jsme se probudili do deště. Tak přece jen jsme si vyzkoušeli balit mokré stany. Ale vidina postele doma, která většinu poutníků večer čekala, nenechala skupinku upadnout do špatné nálady. Tento den byl o přesouvání na různá letiště. Někdo letěl do Vídně, někdo do Prahy, někdo ještě zůstával a prodloužil si cestování. Mě čekal přelet do Barcelony a cestování po jižní Francii. Přesto jsem ještě pár dnů všude viděla tváře spolupoutníků a připomínala si naše společné prožitky.
Pokud chcete vyrazit v roce 2024 s námi, napište mi přes kontaktní formulář a já vám včas dám vědět vypsaný termín pro rok 2024.
Pokud chcete vědět, jak probíhá pouť, když člověk putuje sám 21 dnů, bez jídla, znalosti jazyka a jen s malými zkušenostmi s putováním, tak si pusťě video-audio deník: NEJÍST, POCHODOVAT A MILOVAT
A ještě bych touto cestou chtěla poděkovat za všechny zde uveřejněné fotky Petrovi: stolcpart.zonerama.com, https://www.facebook.com/stolcpart a také za fotky Petrovi Hložánkovi, https://www.facebook.com/petr.hlozanek.3, které jsem sdílela na sítích.
A velké díky všem poutníkům, kteří nám dali důvěru a vyrazili s námi na 10 dnů do hor s odhodláním vystoupit ze své komfortní zóny 🙂
