Pokud začneme pracovat se stíny, častým tématem jsou rodiče.
Neseme ve svých tělech mnoho neodpuštění, frustrace, výčitek, pocitů, že jsme od nich nedostali to, co jsme tolik potřebovali: lásku, respekt, porozumění, podporu a mnoho dalších potřeb. Nebo naopak, že lásku rodičů si zasloužíme, když budeme hodní a budeme poslouchat. Často se vůči rodičům stavíme do role hodný kluk/holka nebo v opačném případě rebel/rebelka.
Buď jsme na nějaké úrovni na rodičích závislí nebo je odmítáme a děláme, že je nepotřebujeme. Jsou to dvě strany téže mince, ani jedna není v projevu dospělá a vyvážená. A tak jdeme životem a přestože jsme dospělí, stále si často nevědomě živíme tato svá hluboká zranění a přesvědčení a v komunikaci s rodiči v realitě nebo v myšlenkách se chováme stále jako děti, jako oběti, jako někdo kdo nemá nad situací moc. A v podstatě je jedno, jestli rodiče žijí, jestli se s nimi stýkáme nebo nestýkáme, programy v naší hlavě a v našich tělech nás stále mají ve své moci.
Někdy stačí, abychom si na některého z rodičů vzpomněli a už cítíme nagativní pocity. Jindy s rodiči strávíme půl dne a odjíždíme podráždění, pohádaní, naštvaní. To je přesně potvrzení, že téma rodičů nemáme zpracované a pokud tomu nevěnujeme pozornost, bude nám to brát sílu a energii a bohužel často i zdraví.
Na osobních konzultacích jsem se setkala s mnoha klienty, kteří měli velké zdravotní problémy právě z toho, že nedokázali svým rodičům odpustit. Odpustit neznamená přijmout nespravedlnost nebo zavřít oči nad bolestí, kterou nám rodiče způsobili. Odpusti znamená, pustit z těla nepříjemné pocity spojené s tématem rodičů, protože tím ve finále ubližujeme zejména sami sobě. Není to tedy akt lásky k druhému, ale akt hluboké lásky a laskavosti k sobě.
Je z toho cesta ven?
Ano je. Je třeba si uvědomit, že není možné už hrát roli oběti. Vyrůst do dospělosti znamená, dívat se na své rodiče s laskavostí, respektem, přijetím, vděčností a láskou. Vidět jejich chyby a zranění, ale nemít potřebu je měnit. Není to o nasazení růžových brílí, je to primárně o tom, že mne jejich reakce nezraňují, protože vidím, že reagují z pozice svých vlastních zranění, nenaplnění, flustrací atd. A toho dosáhneme jen ve chvíli, pokud jsme sami vyživeni a naplněni. Už nemusíme čekat, že nám někdo poskytne to, co skutečně potřebujeme, ať už je to pocit, že jsme milovaní, naplnění, spokojení atd., je třeba, abychom se těmito pocity vyživovali my sami. Už není třeba házet vinu na rodiče, na partnery, děti na celý svět.
Jsem dospělý/á, vím co potřebuji a umím si to poskytnout. To je pravá dospělost. To je pravá svoboda. Rodiče jsou takoví jací jsou, my je nezměníme, ale nemusí nás to zraňovat. Techniky jak na to, jsou rituály a práce se stíny. Na osobních konzultacích a na worskhopu V těle ženy se tomuto tématu velmi pečlivě věnujeme.
Je čiré požehnání ctít a milovat své rodiče, opravdu se nám pak mnohem lépe žije. A my pro to můžeme vždy něco udělat, stojí to za to.