Jsme uvěznění v bublinách, které jsou naší komfortní zónou.
Je to prostor, který jsme si vytvořili na základě zranění a zkušeností z minulosti.
Je to prostor, ve kterém nikdy nemůžeme být tím, kým skutečně jsme, nemůžeme zažít opravdovou svobodu, ale můžeme se v něm cítit relativně bezpečně a v klidu.
Tento prostor jsme si vytvořili, protože jsme uvěřili strachům a obávám, dětským představám o životě, uvěřili jsme obrazu o světě – rodičům, okolí, kultuře, civilizaci.
A je to úplně v pořádku a naprosto logické.
Ale jen do té doby, než nám „bublina“ začne bránit v rozvoji osobnosti a v růstu. Je nám těsná, ale zároveň je tak pohodlné v ní být, že v ní raději zůstáváme.
A tak se může stát, že nám život naservíruje řádku událostí, často nepříjemných, které se týkají vztahů, zdraví, práce, nepříjemných pocitů ohledně nás a našeho poslání, smyslu života a další.
Ale vystoupit z bubliny se nám nechce a tak to různě lepíme, nadstavujeme, prodlužujeme, hlavně, abychom nemuseli bublinu odložit. Protože jakákoliv bolest v bublině je známější než ta nekonečná nejistota, kterou bychom si museli dovolit zažít, kdybychom z ní vystoupili.
Bubliny, to jsou velmi často naše strachy, mylná přesvědčení o nás, životě, práci, ale také pohodlný život – tzv. zlatá klec, myšlenky, kterým jsme uveřili, práce, která nás netěší, ale nemáme přece na výběr, vzorce myšlení převzaté od rodičů, nezdravě nastavené priority, hranice, neodpuštění a další…. a vlastně vše v čem se cítíme lapeni s pocitem, že tak to je a jinak to nejde.
Věřte, že vždy je možné žít svobodnější, uvolněnější, zdravější a smysluplnější život.
Je možné vystoupit z bubliny. Chce to odvahu a ochotu zůstat a procítit pocit nevím, strach z neznáma, výstup z komfortu. Někdy tu odvahu najdeme, jindy nás k tomu život donutí a někdy prostě život promárníme nebo nenaplníme svůj potenciál tak, jak bychom mohli.
Každý máme svoji bublinu. Co ta moje?
Abych mohla žít tak, jak žiji dnes, musela jsem za sebou nechat už mnoho takových bublin. Procítit a opustit mnoho vzorců, strachů, přesvědčení a věřte nebo ne, stojí to za to. Jdu poctivě krok za krokem už mnoho let a jsem stále svobodnější a odráží se to pozitivně i na mém životě, poslání, zdraví a vztazích. Vlastně jsem si myslela, že už víc svobodná být ani nemůžu. Do chvíle, než jsem se svými učiteli prožila hlubokou meditaci na svoji komfortní zónu. Uviděla jsem jednu důležitou bublinu, kterou jsem ještě nedokázal zcela opustit, i když jsem uvolnila už mnoho.
Přestože ji už dlouho vidím, vědomě vnímám, cítím, jak moc je mi malá, stejně se v ní často schovávám.
Jedním z mých velkých životních strachů, je – strach z lidí.
Vím, že tento strach má mnoho z nás, ať vědomě či nevědomě a u mě už je to jen malá částečka původního strachu, ale přesto, stále má nade mnou jistou moc.
Když jsem procházela meditací na svoji komfortní zónu – bublinu, uviděla jsem, jak často se do ní schovávám, jak velkou obavu ještě z lidí mám a jak moc je mi už těsná. Po chvíli meditace se mi samovolně sevřela ruka v pěst a začala bouchat do polštáře, jako by celé mé vědomí nestálo o nic jiného, než se z tohoto vzorce vymanit. Oprostit se od stažení, obav a odpojení, clony mezi mnou a druhými.
Když jsem si v meditaci pak sedla do zóny růstu, zažila jsem nejděsivější strach svého života. Uviděla jsem a procítila, co to ve skutečnosti znamená lidská blízkost a jak moc je vzdálená tomu, co jsem za lidskou blízkost považovala já.
Skutečná lidská blízkost je něco tak nepopsatelného, jako mít tělo bez kůže, extrémní citlivost, totální zranitelnost a přitom nekonečnou sílu a trpělivost. Lidská blízkost, to je dokonalé přijetí všeho, co k lidskému druhu patří od největší extáze až po nejhlubší utrpení.
Tak děsivé a zároveň tak lákavé.
Zažila jsem mnoho extrémních životních situací, několikrát se setkala s vlastní smrtelností, ale tak velký strach jako v této meditaci, jsem v životě nepocítila.
Na druhou stranu jsem uviděla všechny svoje masky a role, které si celý život vytvářím, abych se k lidem přiblížila co nejvíc a při tom zůstala v bezpečné ulitě.
Uviděla jsem, jak se schovávám za různé role zejména ty pracovní – lektorka, průvodkyně, učitelka, za sociální sítě, za mého muže nebo za jiné lidi, kteří jsou otevřenější. Zároveň jsem pocítila velký soucit sama se sebou a uviděla kolik poctivé práce mám už za sebou, abych se z tohoto svého hlubokého strachu uvolnila. Neznamená to, že bych v kontaktu s druhými nebyla autentická nebo netransparentní, pokud jsem v bezpečném prostředí, které umím dobře vytvářet, tak jsem plně sama sebou. Ale ten hluboký strach z lidí si nesu v sobě a nejvíce se projevuje v běžných mezilidských kontaktech na ulici, ve vesnici, v širší rodině a ve skupině lidí, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě. Nepříjemné stažení, sevření, často neschopnost přirozeně komunikovat.
Bez studu můžu vystoupit na jevišti a přednášet pro stovky lidí, ale mám problém popovídat si přirozeně s pošťačkou.
Také jsem uviděla, jak mám mnoho let po boku nejlepšího učitele lidskosti a komunikace, jakého mi život mohl seslat. Mého muže, který se opravdu nebojí ani lidí ani komunikace a masky a role, včetně sociálních sítí (proto je nepoužívá) prohlédl na první dobrou. Jeho největší vášní jsou lidé a komunikace s nimi a mnoho let mi ukazuje, jaká lehkost a radost v tom může být.
Když jsem si pak v meditaci sedla mezi komfortní zónu a zónu růstu, uviděla jsem, že nemusím hned všechny svoje role a strachy odložit a vystavit se tak velkému a děsivému diskonfortu. Že po mě jen život chce, abych si je uvědomovala a dál se poctivě, krok za krokem, uvolňovala do toho, kým skutečně jsem – nahou, soucitnou lidskou bytostí. Že schovat se občas do bubliny je stejně v pořádku, jako se pokoušet z bubliny stále častěji vystupovat. A v tomto uvědomění přišla úleva, kreativita, nápady jak dál a tím, že jsem to vše prožila a pochopila, vím jak s tím dál pracovat.
Každý máme svoje bubliny. Pokud cítíš, že se chceš na ty své podívat, že už ti neslouží nebo vnímáš, že si na ně nevidíš, ráda tě v tom soucitně podpořím, mám spoustu zkušeností a skvělé nástroje, které ti ráda předám – osobní konzultace, práce se stíny, genové klíče.
Mít bubliny je v pořádku, ale uvolnit se z jejich sevření, v tom je pravá svoboda.
S láskou
Katy Sacharí