Asi není výstižnější fotokoláž našeho vztahu, než tato 🙂
Já bych si stále někde lítala a můj muž mne znovu a znovu laskavě vybízí, abych se vrátila pevnýma nohama opět na zem.
Je pevným bodem mého života, kotvou i přístavem.
Je břehem a já řekou, je sklenicí, já vodou v ní.
On mi ukazuje hranice, já hranice posouvám.
On je mi zemí a já mu nebem, kde může zažít to, co by sám zažít nemohl.
Někdy se pozorujeme jako dva vzdálené vesmíry. Někdy se mi nechce na zem a jemu se nechce do výšin.
Ale pak se znovu propojí nepropojitelné a nám je jasné, že jenom v tomto spojení je vše dokonalé….už není, co víc si přát.
A tak nám znovu a znovu stojí za to, vystupovat z toho, co je nám vlastní a nechat se provést vesmírem toho druhého.