Myšlenka, že k nám někdo patří víc než kdokoliv jiný, mne zaujala.
Poprvé jsem se s tímto tématem setkala už před mnoha lety v jedné knize Paula Coelha. Myšlenka, že k nám někdo patří víc než kdokoliv jiný, mne tehdy zaujala. Že si stačí počkat a dříve či později se setkáme se svou druhou polovinou, která z nás dotvoří celek.
Z pozorování funkčních i nefunkčních vztahů kolem sebe však zjišťuji jakousi formu iluze, která celé toto téma obestírá. Že to s tou druhou polovičkou bude jednodušší, jasné, bez pochybností, hádek, konfliktů, frustrací, nedorozumění. Prostě a jednoduše se potkáme a pak už budeme zažívat ráj na zemi.
Tak s dovolením, musím napsat, že skutečně nikoho takového neznám.
Ano, znám páry, kteří se nehádají a neprožívají spolu tolik emocí, ale kupodivu jejich intimita časem jakoby chladne a jsou si více přáteli než milenci.
Ano, znám páry, kteří jsou spolu řadu let, ale z jejich vyprávění je zřejmé, že museli překonat a překonávají mnoho překážek.
Ano, znám páry, které o sobě tvrdí, že jsou dvojplamenné, ale kupodivu spolu většinou nejsou víc než pár let.
Ano, znám páry, které na první pohled spolu září, ale ti o sobě netvrdí, že o sobě navzájem nikdy nepochybují.
Proto mnohem víc než pozornost tomu, zda někdo je či není dvojplamen, dávejme pozornost tomu, zda jsme nebo nejsem ochotní pro náš společný vztah něco udělat. Krásné vztahy nejsou zadarmo. Jsou o každodenním rozhodnutí znovu a znovu dát společný vztah na jednu z prvních příček našich priorit.
Krásný vztah se nehledá, krásný vztah se tvoří den za dnem, krůček za krůčkem.
A naprosto zásadní a nezbytná je práce na sobě, ochota se měnit a chtít být lepší lidskou bytostí.