Dlouho jsem nevěděla, jestli toto sdílení vůbec pouštět veřejně, ale vaše podpora mi dodala odvahu. Snad vám bude pouť ženy obdobím přerodu podporou.
Když začne podzim
Miluji podzim.
Počkej… vždyť jsem přece nikdy neměla ráda podzim. Ale najednou mám pocit, že ho miluji. Něco se změnilo. Ostatně letos (2025) se všechno nějak mění.
Začínám se těšit na zimu.
Ruším výlet za teplem.
Toužím po pobytu ve tmě.
Něco je jinak.
Ale hlavní je, že jsem v síle a v radosti. Můj život mi dává smysl. Žiji své poslání. Každý den se dojímám nad zázrakem života. A k tomu o sebe letos obzvlášť pečuji.
Kdyby mi někdo v osmnácti řekl, že takhle bude vypadat můj život ve čtyřiačtyřiceti, nevěřila bych.
Dokonalost. Co víc si přát.
Když tělo začne vyprávět
Koncem října přichází menstruace. Letos byla trochu nepravidelná, ale zase mě cyklus podržel. Tělo je zázrak.
Krvácím první den.
Pátý…
desátý…
Počkat. Tohle je divné.
Nepanikařím. Mám důvěru. Počkám celý cyklus a uvidím.
Jenže krvácím měsíc.
Zdají se mi sny.
O mrtvém embryu, které mě straší jako zombík.
O čekání na draka — kdy cítím směs vzrušení a napětí.
O hladkém porodu a o sobě jako porodní asistentce.
Je mi jasné, že se děje něco velkého. A také je čas říct si o pomoc.
Hledání odpovědí
Volám na gynekologii (Evalon), terapeutce TČM Táně (www.alternativtao.cz), kranio terapeutce Maye a mé spirituální průvodkyni Zuzaně.
Na gynekologii výsledek nic moc.
„Výstelka dělohy 2,6 cm — to neodkrvácíte do konce života.“
Přesně tohle jsem nepotřebovala slyšet.
Odcházím s žádankou na kyretáž a je mi jasné, že to budu potřebovat jinak.
Píšu ženám. Ptám se na jejich zkušenosti. Na podporu. Začínám se uklidňovat a chápat, že se asi skutečně dotýkám perimenopauzy.
Trochu brzy na můj vkus.
Ale odpor ani odmítnutí tomu nepomohou.
Táňa mi nasazuje bylinnou léčbu. Maya se mnou po Kranio ošetření sdílí vize několika závěsů a je mi jasné, že toto téma může mít více vrstev.
Se Zuzanou otevíráme témata emoční a vztahová a když odpovídám na dotaz – co se v době počátku krvácení stalo? Tak mi to dochází.
Věneček
Spálila jsem věneček. Věneček z předporodního rituálu.
Udělala jsem si malý rituál poděkování plodnosti a ukončení jedné etapy života. Hodila jsem věneček do ohně. Věneček, který měl plout po vodě, ale já ho hodila do kamen, protože mi to v tu chvíli přišlo praktičtější.
Ou jé. A během pár dnů přišlo krvácení.
Téma vody nás se Zuzkou nese dál — k archetypálním příběhům Lachtaní ženy a Mořské panny.
Tolik moudrosti v nich je.
A i já jsem zase o kousíček moudřejší.
Strach, který zůstává
Obava z kyretáže postupně odchází. Ale někde uvnitř stále hlodá strach, že bych zákrok měla podstoupit znovu.
Jako před lety.
To nebyla dobrá zkušenost.
A jak se v tom všem potřebuji zorientovat, jen tak ze zvědavosti popisuji celou anamnézu do ChatGPT.
Nevím už přesně, jak k tomu došlo, ale najednou čtu:
Toto téma se týká ztráty a pocitu osamění.
Kdy ses při ztrátě cítila opuštěná?
Zásah přímo do černého. Vyhrknou mi slzy.
Vrací mě to asi o osmnáct let zpět — k prvnímu samovolnému potratu. Téma, které mám přece dávno zpracované!
Tělo nezapomíná
Jenže emoce nelžou.
Tělo má hlubokou paměť.
Dělám Polštářkovou metodu a Práci se stíny, abych se na celou situaci mohla opravdu naladit.
A je to, jako by mi někdo sundal klapky z očí. Vidím celý příběh úplně nově.
Naši čtyři andílci dostali jméno, pozornost i rituál rozloučení.
Ale ten první…
Na ten se vzpomíná jen jako na kyretáž. Úplně mě mrazí.
Bytůstka beze jména. Bez uctění. Skončila v koši s biologickým odpadem. A pak možná v ohni…
Oheň. Nepozornost. Zapomění.
Stojím v obýváku a pláču.
Vchází Pavel. Obejme mě, aniž by tušil, co se děje. A v tu chvíli společně léčíme minulost.
Už na to nejsem sama. Nejsem opuštěná. Nemusím být silná jako tehdy.
Jméno jako lék
Maluji miminku obrázek. Přichází jméno David.
Chci jiné jméno. Ale googlím význam — a je jasno.
Ten, který je milovaný.
Ano. I toto miminko je milované. Dostává pozornost, lásku i rituál rozloučení. Dostává místo pod naší jabloní na zahradě vedle dalších našich malých andílků.
A já poprvé po dvou měsících přestávám krvácet.
Prakticky z minuty na minutu.
Druhý den mě bolí kříže.
Krásné znamení.
Uvolnil se jeden z mých životních křížů.
Maličkost, která bolí, aby nemusela být zapomenuta.
Protože, perimenopauza a menopauza jsou časem zúčtování, propouštění a uzdravování.
Pokud jsme bdělé a pozorné, můžeme uzdravit příběhy, které nechtějí být zapomenuty. Příběhy, které si vždy najdou cestu, jak získat naši pozornost.
Buď teď.
Nebo u našich dcer.
Nebo v příštím životě.
Tak proč ne teď?
Když jsem pozorná.
Když jsem připravená pustit to, co už chce být uvolněno — ze stažení zpět do moře vědomí.
První závěs odhalen.
Ale děloha skrývá další tajemství.
A krev je vyplavuje jako loďky na moře.
O tom zase příště.
Protože nemusím být silná.
Jsem citlivá.
Jsem zranitelná.
Jsem v procesu transformace.
A děkuji, že jsi v tom se mnou.
Druhý díl, který brzy vyjde se bude jmenovat: Tlak je uzlík v děloze
S láskou
Katy Sacharí